První setkání s náročňátkem

Byla příjemná teplá jarní noc, všude klid, blížila se půlnoc.

Ležela jsem na porodním sále a přiložili mi na hruď malý bleďoučký uzlíček. Tak takhle vypadá čerstvě narozené miminko… dcera si mě pro jistotu hned označkovala a počůrala mi břicho. To je přivítání, panečku 🙂 .

Prohlížely jsme se vzájemně a já přemýšlela nad tím, kde se tady vzala. Jako vážně. Připadalo mi, jako by spadla z Marsu. Prostě se z ničeho nic objevila (tím nemyslím, že bych si porodu nevšimla 🙂 ). Byla to první chvíle, kdy mi došlo, že už je tady s námi opravdu miminko a už nic nebude jako dřív.

Začalo seznamování

Když pak dceru vzali na měření a vážení, spustila takový pláč, že byla slyšet přes celou porodnici. Manžel šel s ní, aby s ní pořád někdo byl a aby si ji podepsal. Chytla ho pevně za ukazováček a nechtěla ho pustit, dokud nebyla zpátky u mě na hrudníku.

Další tři dny na oddělení šestinedělí mám jako v mlze. Pamatuji si jen neustálý výrazný pláč a takřka žádný spánek. Byla jsem na pokoji sama a tak jsem tak nějak předpokládala, že takhle pláčou a nespí všechna miminka.

Třetí den byla u vizity sestřička, která byla i u porodu. Vybavuji si jako včera, jak se na mě tak zvláštně usmála a řekla mi:

„Vy to zvládnete, vy jste taková pozitivní.“

Trochu mě to rozhodilo a poprvé jsem se zarazila nad tím, jestli je u nás všechno stejné jako u jiných maminek.

Nevím, jestli už měla zkušenosti s náročňátky nebo proč to pronesla, ale často jsem si na ni v následujících měsících vzpomněla…

Začal mi takový „běžný“ kolotoč, kdy jsem zjišťovala, že jako matka jsem naprosto k ničemu, protože moje miminko pláče u mě, pláče beze mě, pláče pořád. No, pláče… její už tak výrazný hlásek nabral po 14 dnech na intenzitě znovu a po dvou měsících opět. Byl to takový jakýsi urputný křik,  během kterého člověku takřka něco praskalo v hlavě. 10 hodin v kuse nebyl žádný problém.

Do toho dceru všechno budilo. VŠECHNO. I hlasitý oddech znamenal probuzení.

Silné bolesti bříška a propnutí celého tělíčka bylo na denním pořádku.

Peklo začalo…

Všude jsem slyšela, jak je super, že mám miminko a jak si to určitě užívám. Že každé miminko pláče a brzo je to přejde a nejlepší byly příběhy o tom, jak se maminky první měsíce takřka nudily, protože miminko spalo skoro celý den.

No nebudu tu rozepisovat všechno, proč hned děsit maminky, že? 😉

Vypíchla bych tři věci:

1. Bylo to hodně, a tím myslím HODNĚ, drsný setkání s realitou. Nikdo mi nikdo neřekl, že to může být až takový.
2. Připadala jsem si hrozně sama. Nikdo v okolí tohle neprožíval a kromě mých nejbližších bylo na všech vidět, že jsou přesvědčený, že přeháním.
3. Strýček Google na dotaz „extrémně plačící děti“ nic kloudného nenajde

Až když byl dceři asi rok a půl, zjistila jsem, že existuje něco jako „náročňátka“. Děti, které mají všeho tak nějak víc a taky potřebují víc. Hodně kontaktu, hodně pláče, hodně křiku, taky hodně smíchu, hodně energie, hodně nadšení.

Já jim říkám děti plné emocí, které je občas hodně válcují.

V té chvíli jsem POPRVÉ opravdu ucítila úlevu, že v tom nejsem sama a že to není o tom, že jako matka oproti ostatním naprosto selhávám.

Proto jsem se rozhodla teď, když už je dcera starší a dokážu se na vše dívat trochu s odstupem, o náročňátkách psát. Aby měl strýček Google co zobrazovat, až budete po nocích (i dnech) zoufale hledat, a abyste věděly, že:

„Ženy, nejste v tom samy!“ ♡

Pokud chcete oporu ve všech oblastech, které vás po porodu miminka v prvním roce čekají, přidejte se k nám TADY ⇓