Obecně nemám tendence radit něco svému já do minulosti, protože díky tomu zážitku, který jsem měla, a způsobu, jakým jsem ho zpracovala, jsem dneska taková, jaká jsem. A to bych za nic nevyměnila.
Ale dobře už, když jinak nedáš, tak bych té Verče před pěti lety pošeptala do ucha, ať vydrží, že je to jenom období a že z toho malého ukřičeného uzlíčku vyroste úžasný chlap. A že ten chlap je v něm už teď a zaslouží si zahrnout láskou. Jakkoli moc bych ho třeba teď chtěla v porodnici reklamovat 🙂
Jakmile dítě začne důrazně projevovat emoce, vnímám to jako signál, kterým na mě volá „mami, teď tě potřebuju“. V té chvíli okolí vypínám. Protože co je důležitější? Nějaký náhodný kolemjdoucí radil, nebo můj vztah s dítětem?Já sice chápu, proč to ti lidé říkají. Nemyslím si, že to dělají se zlým úmyslem. Jenže já trávím se svými dětmi hodně času, znám je odpředu dozadu a vím, jestli a případně jak situaci vyřešit.
Nicméně emoce a jejich vyjadřování není podle mě dětské téma. Děti s jejich vyjadřováním problém nemají. To spíš my dospělí. Myslíme si, že 100% sebekontrolou jsme emoce „zvládli“. Jenže pak jsme jak papiňáci, kterým někdo zapomněl otevřít ventil, a musíme si platit psychiatry, aby nám pomohli páru upustit. Nikdo nás nenaučil, že o svých emocích můžeme mluvit a tím předcházet spoustě problémů. A přitom máme vedle sebe malé učitele, kteří to umí skvěle. Jenže my místo toho, abychom se jimi inspirovali, tak je učíme, že „hodný děti nekřičí“ a „velké holky nebrečí“. To podle mě není ale práce s emocemi. To je jejich potlačování.
Teď už tyhle stavy popravdě moc neprožívám. Když pluješ na otevřeném moři a víš, že pár dní žádnou pevninu nepotkáš, tak prostě pluješ a nevztekáš se, že by tu někde měl být ostrov, tak kde sakra je!?Když jsem unavená, tak prvně dětem zahlásím, že jsem unavená. Třeba si i klidně dotáhnu polštář a peřinu a lehnu si k nim do pokojíčku. Jim pak stačí, že tam jsem. A naučila jsem se taky si únavu nebo jakýkoli jiný „nedobrý“ stav nevyčítat. Dokážu sama sebe pohladit, i když jsem ubrečená, vycucnutá nebo k smrti ospalá.A jako poslední bych zmínila to, že díky domácímu vzdělávání nepřicházíme o společný čas. Jsme spolu skoro každý den od rána do večera, takže netrpím pocitem, že v těch pár chvilkách, kdy nám na sebe čas zbyl, musím být perfektní máma. Můžu si dovolit být i nedokonalá.
Brečí vaše miminko a vám už dochází nápady i trpělivost?
Až moc často máte pocit "hlavně ten den přežít..."?
Mrkněte na záchranného průvodce, který vás provede pláčem i pocity beznaděje ♥