Již pár týdnů přemýšlím nad jednou myšlenkou, jedním pocitem. Uvnitř, hluboko, vlastně jsem to nikdy nikomu neřekla… nepřipadalo mi to důležité. Což jsem si spíš namlouvala, abych tu myšlenku mohla potlačit. Tak to bývá, když je něco moc citlivé – rádi to potlačíme.
A dnes nastal zlom. Přečetla jsem si článek o pohlaví miminka a v hlavě mi najednou seplo, co už pár dní klepe na dveře poměrně hlučně a já tomu říkám, ať mi to dá pokoj…
Když jsem zjistila, že čekám miminko, rozbrečela jsem se … radostí :-). Samotnou mě ten nával citů překvapil. O miminko jsme se snažili dva roky, ale nijak závratně – prostě až to přijde, tak to přijde… a najednou mě to zjištění rozpláče 🙂 …
Vůbec jsem v tu chvíli nepřemýšlela, jestli to bude chlapeček nebo holčička. Budeme mít miminkoooooo ! Hlavně ať je zdravé!
Týdny běžely a všichni se ptali na pohlaví. Já se chtěla nechat překvapit. Manžel, babičky, dědečkové, tetky…všichni to chtěli vědět a řešili, jestli to bude holčička nebo chlapeček.
Babičky chtěly holčičku, že to bude malá princezna. Dědové chtěli chlapečka, protože manžel je v linii poslední Šmidrkal, tak ať syn převezme příjmení, a u nás v rodině jsme holky, tak by děda měl vytouženého kluka ;-).
Manžel říkal, že je mu to jedno, ale přece jen kdyby to byl kluk…a celkově prostě chlapi často chtějí mít malého chlapáka v rodině, co si budeme povídat :-).
Já jsem si říkala, že bych asi raději holčičku, protože nevim, co bych dělala s klukem, pohybuju se hlavně mezi holkama, klučičímu světu zase tolik nerozumim…a vlastně díky synovi bych do toho světa vplula a poznala ho. Tak možná spíš syna?
Nakonec jsem se nechala ukecat manželem a řekla si doktorovi o kontrolu pohlaví. Veru se tak natočila, že to byla jasná holčička, jako kdyby chtěla ukázat, že není prostor na pochyby 🙂
Doktor mi oznámil, že je to holčička a já měla radost :-). Ale… byla to taková úlevná radost, že u holčičky to bude pro mě lehčí (to jsem si myslela dřív, teď vím, že není důležité pohlaví, spíš povaha).
Jenže nebyla to vnitřní velká radost. Jakto? Co se děje? Až v tu chvíli mi došlo, že jsem vlastně chtěla kluka. Hned jsem tu myšlenku zahnala! Víte, ona ale nezmizela… Jen jsem ji potlačila.
Dnes s odstupem už dokážu popsat, co jsem vlastně cítila. Tenkrát bych to ale v žádném případě nepřiznala.
Těšila jsem se, jak se manželovi rozzáří oči, až zjistí, že bude mít syna a pokračovatele…jak se mýmu taťkovi rozzáří oči, že bude malý chlap v rodině… tak jsem jim chtěla udělat radost!
Měla jsem pocit, že mě budou mít raději, že svět bude krásnější. To je ale nesmysl, že? Měli mě samozřejmě rádi i tak. To ale neřídil rozum, to byly vnitřní pocity, ty nemusí dávat smysl.
Několika lidem v okolí se stalo, že jim doktor řekl jedno pohlaví a narodilo se druhé. Nechtěla jsem se upnout na jedno pohlaví, abych nebyla zklamaná po porodu. Tak jsem říkala to miminko.
Těšila jsem se na miminko, hladila si bříško, všechno bylo super. Jen jsem si nepřipouštěla myšlenku, že to bude holčička. Nakupovala jsem neutrální oblečení (to i kvůli praktičnosti), střídala různá oslovení, když jsem mluvila na dcerku v břiše… vlastně jsem měla výčitky, že nemám takovou radost, jako bych měla mít a přemýšlela jsem, čeho se pořád bojím.
Ještě pár dnů před porodem jsem si říkala, že to třeba bude chlapeček. A zároveň si vyčítala, že dcera moje myšlenky určitě cítí… mimochodem to určitě byl jeden z důvodů, proč měla psychické koliky, a jeden ze zážitků, ze kterých se po narození potřebovala vyplakat… jenže nešlo to ovládnout… většinu času jsem si to ani nepřipouštěla.
Přišel den D a narodila se mi nádherná dcerka :-). Ani jsem si nevzpomněla na nějakého chlapečka, sžívala jsem se s novou rolí a s dcerkou.
Jak dcerka rostla (týdny a měsíce), čím dál tím častěji jsem si uvědomovala, jak jsem ráda, že mám holčičku :-).
Před pár týdny jsem si vzpomněla, že jsem vlastně chtěla spíš chlapečka. No neeee, já jsem tak strašně ráda, že mám holčičku! Rozhodně bych neměnila!
Dnes jsem četla článek Zpověď královny třetího prince a na vše si vzpomněla. Uvědomila jsem si, že jsem chtěla chlapečka kvůli ostatním a sebe jsem nevnímala, takže za sebe jsem ani nevěděla… pro mě osobně nebylo důležité, jestli to bude holčička nebo chlapeček, já přemýšlela, z čeho (koho) budou ostatní víc nadšení.
Bála jsem se mít holčičku, protože jsem vlastně nechtěla být ta cíťa se sladkou holčičkou ale máma tvrďák s klukem. A zase to bylo o mně a uvnitř mě, jak překvapivé. Teď už to vidím. A chápu, proč mám právě holčičku.
Tím, jak moc je kontaktní, jak hodně jako malá plakala, jak jsem se musela naučit se na ni napojit…, ve mně spustila citlivost, intuici, něžnost.
Tím, že jsem ji začala roztomile oblékat, přestože jsem dřív byla proti růžové, jsem začala vnímat něžnost i uvnitř sebe.
Tím, jak jsem dceru kvůli bolestem bříška začala nosit v šátku, jsem si začala uvědomovat sílu doteku.
Láskyplný průvodce prvními měsíci mateřství a pomocník s dětským pláčem ⇓
Měla přijít do mého života holčička, aby probudila malou holčičku uvnitř mě. Tu schovanou do kouta. A já jí za to děkuju!
Cítím, jak mě mateřství mění a jak odlupuju slupky uvnitř mě, abych začala být víc sama sebou. Vidím to až teď. Přitom pocit výčitek, jako kdybych snad nechtěla svou dceru, mě provází víc jak rok.
Tím, že už jsem to pochopila, můžu tuhle slupku odloupnout a zahodit.
Miluju svou dceru nade všechno na světě a děkuji jí za to, co mě učí 💜.
Brečí vaše miminko a vám už dochází nápady i trpělivost?
Až moc často máte pocit "hlavně ten den přežít..."?
Mrkněte na záchranného průvodce, který vás provede pláčem i pocity beznaděje ♥