To batole je snad padlý na hlavu …

Ano, je. Jen když si na to vzpomenu, dělá se mi špatně. Přitom to bylo tak nenápadné, neočekávané!

Ležíme si tak s Veru obě v posteli, dcera spí jak zabitá. Začala jsem hrozně potřebovat na záchod. No jo, jenže Veru má teď takový přetáčecí období ve spánku… jenže musííím!

Mrknu na ni, spí jako zabitá uprostřed letiště. Obložím ji polštáři a vyběhnu jako myška na záchod. V koupelně potkám manžela, který se po nočním příchodu z práce koupe.

Šok

Uprostřed vyprávění, jaký měl den, se najednou ozve rána. Dutá a dost hlasitá na to, že ložnice je od nás vzdálená přes chodbu a dcera leží za zavřenými dveřmi (abychom ji nějakým zvukem nevzbudili).

Pár vteřin (opravdu tak dvě) přemýšlíme, jestli sousedovi nad námi něco spadlo. Načež se ozve srdceryvný řev. Ne, nedalo se to nazvat pláčem.

Vylítla jsem za záchodu jako zběsilá a manžel z vany. Veru ležela na zemi a na hlavě se jí tlačila neustále se zvětšující boule. Byla naprosto vyděšená, zmatená a zoufalá.

No, když si představim, že bych uprostřed spánku najednou letěla, pak ucítila bolest takovou, jako jsem ještě necítila, a otevřela oči do tmy, taky bych řvala jako raněný lev.

Co dělat, když miminko spadne?

Zkontrolovali jsme základní věci, které máme potvrzené i od doktorů.

1. Po pádu začala brečet, nebyla otřesená tak, že by ani nedutala
2. Zorničky reagovaly a světlo
3. Nezvracela (ani v průběhu noci či následující dva dny – otřes mozku se u dětí může projevit i takto později)
4. Neměla žádné okem nebo hmatem rozpoznatelné zranění kromě velké boule a sedřeného nosánku
5. Následující dvě hodiny jsme ji hlídali, jestli v pořádku reaguje a nespí

Pátý krok nám sama ulehčila, jelikož hodinu brečela (střídala pláč a cumlání na prsu) a další hodinu stále zoufale popotahovala.

Konec dobrý, všechno dobré

Následující tři noci se opakovaně budila s velkým pláčem. Vždy se mi ji naštěstí podařilo během chvíle uklidnit a zase usnula. Nevím, jestli se jí zdálo o pádu. Pak už bylo vše v pořádku a po úraze ani památky kromě barevné bouličky (obrovská boule z noci se do rána sama zatáhla) a odřeninky na nose.

Říká se, že rodiče se dělí na ty, kterým dítě spadlo a na ty, kterým teprve spadne. Ale spadne všem.

Přestože tohle vím a je mi jasné, že je to pravda, stejně jsem se u prvního pádu naprosto vyděsila.

Viděla jsem malou:

• se zlomeným vazem (ano, děti jsou gumové a vím, že to by ani nebrečela, že),
• s prasklou lebkou (spadla na koberec z normálně vysoké postele)
• a s vnitřním zraněním (neptejte se mě, kde by ho vzala při tom letu)

Jsem ráda, že se to poprvé stalo v deseti měsících a ne u úplně malého miminka. Sice by to na tom zase tak moc neměnilo, ale pro ten pocit – říkám si, že čím je mimčo větší, tím je odolnější. Stát se mi to třeba u tříměsíčního, běžela bych pro jistotu hned na pohotovost.

Teď o tři týdny později padá denně (ne z postele na hlavu), jelikož si začala stoupat. Už se tak neděsím. Ale na první pád nikdy nezapomenu.

Jaké máte zkušenosti vy s pády vašich ratolestí?

Pokud chcete celkově zatočit se slzičkami miminka, koukněte sem 🙂