Mít se ráda, jasně, ale jak?

O sebelásce se poslední dobou mluví docela často. Naprosto souhlasím s tím, že je hodně důležitá.

Jenže JAK se mít ráda, když vás to nikdy nikdo neučil?

Co takhle obejmutí a respekt?

Nedávno jsem se nepohodla s manželem. To se prostě stává a je to občas zapotřebí, tak nějak to vymete pavouky a pavučiny, protože neřešené vyplave na povrch.

Protože mě to, co jsme si řekli, bolelo, šla jsem si na chvíli lehnout ke spící dceři, abych byla sama se sebou.

Cítila jsem se hrozně – uraženě, lítostivě, nedoceněně, že se můžu snažit jak chci a nic není dost dobrý. Řekla bych, že dost mamin tenhle pocit zná.

Přikryla jsem se dekou až ke krku a nechala slzy kapat na polštář. Cítila jsem všechny ty emoce a snažila se je potlačit, nemyslet na ně. Cítila jsem, jak si v sobě stavím zeď, aby mě to nebolelo a jak ten vztek na tu zeď naráží a ukládám si ho. A řekla jsem si:

Chci to jinak!

Jak bych si teď mohla pomoct, aby to ve mně všechno nezůstalo?

Začala jsem k sobě v duchu promlouvat:

„Zuzi, teď se cítíš hrozně, co?“ No jasně! Ale cítím, jako by se mi ulevilo, když si připouštím, že mi opravdu JE HROZNĚ.

„A bolí to, viď?“ Auuu, no a jak! Já se tak snažim přece…

„Zuzanko, jsi úžasná! Moc se snažíš a děláš to nejlepší, co dokážeš.“ No tak teď se mi chce brečet znovu. Cítím, jako by se ve mně pohnula nějaká ledová kra.

„Pojď, obejmu tě“ Cítím, jak mě deka objímá.

„Zuzi, co se vlastně stalo? Proč jsi z toho tak roztřesená? Jen máte každý jiný názor a ty se celá třeseš“ No já nevim…jsem naštvaná, ublížená…

„Já to cítím, je to strach? Čeho se bojíš?“ Já? Ničeho… vlastně všeho!

Bojím se

Bojím se, že podle manžela nejsem dost dobrá manželka, dost dobrá matka, že mě nebude mít rád, že si najde jinou, když se budeme hádat, že od nás odejde, protože s námi nebude šťastný, taky že ztrácím sama sebe, že se pořád kvůli někomu snažim a přizpůsobuju a že já jako Já mizim…

A už to jelo. Uvolnila se lavina opravdových důvodů a především strachů, co mě trápí (a bylo jich tam ještě víc).

„Zuzanko, jsi báječná! Jsi úžasná maminka i manželka. Děláš pro ostatní, co jim na očích vidíš. Miluješ je a všechno co děláš, děláš nejlíp, jak to momentálně dokážeš.

Vim, že se bojíš. A strach s člověkem dokáže pěkně cloumat.Vše je tak, jak má být, a zbytečné strachy tě paralyzují. Zuzi, vše je tak, jak má být. I ty jsi správná taková, jaká jsi. Už je ti líp?“

Cítím, jak se povoluje tlak uvnitř mě. Ale připadám si hrozně sama.

„ Zuzanko, nikdy nejsi sama, vždycky máš sebe. To světlo uvnitř tebe, to přijetí, co jsi cítila, když jsi byla těhotná, je tu pořád s tebou. A hřeje. Podívej, prostupuje celým tvým tělem, zářivé hřejivé světlo.“

Uvolnila jsem se a na chvíli usnula. Už jsem se necítila tak sama. Naopak jsem cítila, jak si připadám volnější, svobodnější. Nesvazoval mě můj strach. A vztek se ve mně neuložil, nechala jsem ho projít a odejít. Bylo to osvobozující a uplně nová zkušenost .

Takže jak se mít ráda, když byste se zrovna nejradši neviděla?

Tady jsou tipy ode mě:

• Přijetí sebe – ať už se stalo cokoli, myslete na to, že vy jste VY „Jsi v pořádku taková, jaká jsi. Zachovala jsi se nejlíp, jak jsi v tu chvíli dokázala“
• Příjetí emocí – neříkejte si, že jste silná a nic vás nerozhodí, přijměte, co opravdu cítíte „Bojíš se? Čeho? Bolí tě něco? Co? Kde se tě to dotýká?“
• Přijetí situace – zpětně už stejně nic nezměníte, uvolněte se „Je v pořádku, že cítíš to, co cítíš, jsi to opravdová TY. Zhluboka dýchej, uvolňuj napětí v těle. A emoce jen sleduj, něco ti chtějí říct.“
• Propuštění – a teď to pusťte, nechte to odejít „Jsi úžasná a právě teď jsi v pořádku taková, jaká jsi. Emoce přišly a protože jsi jim dala prostor, neukládají se a zase odchází. Nech je jít. Pojď, obejmu tě.“

Takhle se mi podařilo „prakticky“ mít se ráda. Co pomáhá vám? Jak spolu v duchu rozmlouváte? Hezky? 

Pokud s Vámi článek rezonoval, sdílejte ho prosím dalším ženám, ať se jeho poselství dostane i k nim ♥.